V letech 1618–1648 převážně boj mezi absolutistickým habsburským mocenským blokem (Rakousko, Španělsko) a protihabsburskou aliancí evropských států většinou pod vedením Francie.

1. Česká válka (1618–1620). Stavovské povstání proti absolutismu a náboženské netoleranci habsburské vlády zahájené pražskou defenestrací – vyhozením dvou místodržících z okna dvorské kanceláře Pražského hradu 23. května 1618. Po počátečních úspěších a řadě bitev a manévrů potlačeno Ferdinandem II. a katolickou Ligou v bitvě na Bílé hoře u Prahy 8. listopadu 1620, následované obsazením množství měst a útěkem stavy zvoleného krále Fridricha Falckého (1619–1620) ze země. Hlavní příčinou snadné porážky stavů byla jejich nejednotnost, nepříliš koncepční politika a neochota financovat armádu; špatně placená stavovská vojska nekladla na Bílé hoře větší odpor, přestože síly byly prakticky vyrovnány. Důsledky bělohorské porážky vedly v českých zemích k rychlému postupu rekatolizace a vytlačení stavů z vysokého politického dění – prakticky veškerá moc byla soustředěna do rukou panovníka, podporovaného katolickou církví.

2. Válka o Falc (1621–1625). Válka se z českých zemí přesunula na území německé Říše, došlo k dobytí Falce původně patřící Fridrichu Falckému španělskými a ligistickými vojsky.

3. Dolnosasko-dánská válka (1625–1629). R. 1625 se utvořila silná protihabsburská protestantská koalice (Anglie, Nizozemí, Dánsko, dolnosaská knížata), podporovaná i Francií a Osmanskou říší. Válka byla zahájena útokem dánského krále Kristiána IV. na severoněmecká území při pobřeží Baltského moře, proti císaři. Skončila opětovným dobytím severního Německa císařskými a ligistskými vojsky vedenými Albrechtem z Valdštejna. V roce 1629 nastal vrchol císařské moci, pro české země měla tato fáze války znovu neblahý dopad. V nové zemské ústavě (Obnovené zřízení zemské, pro Čechy r. 1627, pro Moravu 1628) bylo uzákoněno dědičné právo Habsburků na český trůn, za jediné povolené prohlášeno katolické vyznání a nově zrovnoprávněna němčina s češtinou.

4. Švédská válka (1630–1635). Začala ofenzívou švédského krále Gustava II. Adolfa proti Německu, na stranu Švédů se přidalo Braniborsko a Sasko. Saská vojska pronikla r. 1631 do Čech, podařilo se jim obsadit Prahu. V r. 1632 se odehrála významná bitva mezi císařskými vojsky pod vedením Albrechta z Valdštejna a Švédy u Lützenu, ve které Gustav II. Adolf padl, což způsobilo zmatek ve švédské armádě. Na počátku r. 1634 byl Albrecht z Valdštejna, který postupně ztratil důvěru císaře, zbaven vrchního velení vojsk a následně na příkaz Ferdinanda II. v Chebu zavražděn. Již pod novým velením byla švédská vojska poražena císařskou armádou v bitvě u Nördlingenu v září 1634. Pokusem o ukončení války byl pražský separátní mír (1635), porušil jej ale vstup Francie do války.

5. Švédsko-francouzská válka (1635–1648) za omezení císařské moci. Švédové se po dočasné porážce nevzdali, usilovali o obnovení protihabsburské koalice. Sasko se odmítlo přidat na jejich stranu a uzavřelo r. 1635 s císařem mír, díky čemuž získalo Horní i Dolní Lužici, dlouholeté součásti zemí Koruny české. Francie mezitím vyhlásila za podpory Nizozemí a Švédska válku španělským Habsburkům. R. 1639 se Švédové dostali do Čech, útoky proti Praze, Vídni a Olomouci. R. 1645 se odehrála jedna z nejkrvavějších bitev u středočeského Jankova, švédská vojska generála Torstensona zde porazila císařské oddíly. R. 1648 Švédové dobyli Malou Stranu a Hradčany, dobrovolné legie však pomohly ostatní pražská města obhájit a Švédy postupně vytlačit. Válka vedla k vyčerpání všech válčících stran, byla ukončena v r. 1648 uzavřením vestfálského míru.

Třicetiletá válka způsobila zpustošení velké části Evropy. Německo bylo rozdrobeno na více než 200 států a státečků, které byly sjednoceny až na konci 19. století. České království ztratilo území Lužice (a později i Slezska) a stalo se na 300 let součástí Rakouské monarchie. Rakousko a Španělsko ztratily klíčové postavení v Evropě ve prospěch Francie, novou velmocí se stalo Švédsko. Válka měla za následek rozsáhlou emigraci z českých zemí (před Bílou horou bylo 85–90% obyvatelstva nekatolického vyznání), postihující především duchovní a intelektuální elitu národa, vedla k lokálním hladomorům a zničila velkou část produktivních sil. Úbytek obyvatelstva byl obrovský: v Čechách žilo před válkou asi 1 700 000 lidí, kolem poloviny 17. stol. jen 950 000, na Moravě zůstalo z 900 000 obyvatel zhruba 600 000.

Mnoho hradů a měst bylo dobyto a vypáleno – část hradů až po válce, aby se nestaly střediskem odporu proti císaři. Opakované průchody a pobyty armád způsobily vyplenění venkova. Zaniklo velké množství vesnic, 20–25% poddanské půdy zůstalo pustých. Kvůli nedostatku peněz na všech válčících stranách se armády zásobovaly drancováním nepřatelských i vlastních území. Vojska se dopouštěla obrovských krutostí na civilním obyvatelstvu, obvyklé bylo mučení ve snaze zjistit, kde se nacházejí neexistující zásoby potravin. Po válce ve vysávání venkova pokračovaly cizí šlechtické rody, které získaly konfiskovaná panství za svou loajalitu Habsburkům. Válka, nepříznivé hospodářské poměry a nucená, často násilná konverze na "pravou" (katolickou) víru – reformační komisaře a misionáře běžně doprovázely vojenské oddíly – vedla i k morálnímu úpadku části obyvatelstva, znovu se rozmohlo lupičství, velkou hrozbu představovali i zběhlí vojáci a agresivní tlupy žebráků.

(Částečně převzato z www.neisse-nisa-nysa.org.)